Trocha historie nikoho nezabije….

Je asi potřebné zmínit základní historické mezníky oboru kůží a kožešin. Jedná se o nejstarší výrobní obor lidské činnosti. Již v ranném období prvobytně pospolné společnosti jsou známa fakta o tom, že kůže ze zvířete byl symbol úspěšného lovce a stažená kůže položená přes záda či ramena lovce zdůrazňovala jeho dovednost a schopnosti, dá se říci, že se jednalo o první tzv. trofeje. Jen pro zajímavost: donedávna některé kmeny žijící v rovníkových oblastech považovaly ulovení některé šelmy (většinou velká kočkovitá šelma) za důkaz schopnosti jedince vést celý kmen, byla to pro budoucího náčelníka skoro povinnost. Podobně se dá říci, že člověk který byl chráněn kůží zvířete tak přišel na to, že ho kůže chrání před vnějšími vlivy a to nejen před vlivy podnebí, ale chrání ho i před zraněním, prostě zlepšuje mu komfort života. Každý si určitě odvodí i to, že jen díky primitivním oděvům z původně divokých a později i domácích zvířat mohl začít člověk osidlovat i povětrnostně méně příznivé oblasti. Avšak problémem takto stažených kůží bylo to, že brzo podléhaly zkáze a měly krátkou trvanlivost. Právě zde se dá hovořit o počátcích uvědomělé činnosti, kdy lidé původně vyžvykováním přírodního tuku, tenčením kůže (odřezávání podkožního vaziva) a později vypíráním přírodního tuku a jeho nahrazováním jinými zvláčňovadly (nap. bílkem) postupně prodlužovali životnost až do té míry, že jim tyto vydržely celou zimní sezónu, později po zdokonalení i několik let, jedná se vlastně o první kožešiny.

            V pozdějších dobách se člověk naučil  z kůží (pouhým zapařením a strháváním) odstraňovat z kůže srst a tak vznikly vlastně i první usně, které sloužily k oděvu i v povětrnostně příznivějším období, ale začaly se využívat i k omotávání nohou – vzniká obuv, k balení a přenášení zboží potravin a nákladu, vzniká brašnářství a dochází i ke spojování kožešin na základní oděvy zimního charakteru, vzniká obor kožešnictví. V tomto období je zpracování přírodní kůže velice uznávanou a ceněnou profesí. S rozvojem společnosti se začínají lidé i specializovat a vznikají první řemeslné obory, počínaje lovci, později i chovateli zvěře, přes pracovníky kteří vydělávali kůže na kožešiny a usně až po řemeslníky, o kterých můžeme hovořit jako kožešnících, obuvnících, a brašnářích.

            Později se člověk naučil zpracovávat vlákna některých rostlin a vznikají i tkaniny. Avšak postavení a význam usní a kožešin byl zásadní. Později, až za období feudalismu se usní využívalo ve velké míře i u vojenské výstroje, postrojů domácích zvířat, hlavně pak koní. Kožešiny byly nezbytnou součástí oděvů v zimním období a to jak u panovníků, tak u prostého lidu. Asi každý zná tzv. královský hermelín, což je zimní kožešina hranostaje. Z hermelínu byl vyráběna královská perelína, která byla vzácná. Neboť ulovit (a nepoškodit) zimního hranostaje, jehož zbarvení je bílé a jen konec ocásku je černý, bylo velké umění a proto  byla kožešina tak drahá, že si perlínu mohla dovolit skutečně jen královská pokladna.

            Obchod s kožešinami a výroba výrobků z kožešin byla až do období ranného kapitalismu jednou z nejuznávanějších odvětví, obor kůží a kožešin byl roven zpracovatelům zlata a drahých kamenů. V období průmyslové revoluce a hlavně pak v 19. a počátku 20.tého století se zdrojem kůží a kožešin čím dál více stal faremní chov a to do té míry, že z přírody se používali kožešiny ojediněle. Faremní chov snížil cenu kožešin a kůží do té míry, že se v polovině 20.tého století stávají běžnou součástí oděvů a původní luxusní a drahá výroba se stávala běžnou a spotřebitelskou výrobou. V tomto období se rozvíjel obor úprav usní a kožešin, jako barvení, střihání, potisky atd. V 70.tých letech 20.tého století do kožešnického oboru významnou měrou zasáhla tzv. ochrana zvířat.

Původně hnutí na ochranu přírody začalo, na základě podpory textilními výrobci, bojovat proti všem kožešinám, hlavně v Anglii. Je zajímavé, že díky poměrně laciným kožešinovým výrobkům, které byly cenově dostupné díky faremním chovům a rozvinuté průmyslové kožešnické výrobě, se výraznou měrou snižoval prodej zimních textilních výrobků ze syntetických materiálů.

Začalo se bojovat proti kožešinám všeobecně, ukázkou harpunování tuleňů (každý kožešník vám potvrdí, že takto poškozená kožešina, tedy potrhaná a potřísněná krví je vlastně k zahození) ukázka lišek jak se odírají o klece (to i laik pochopí, že je nesmysl, neboť odřená kožešina je opětovně k nepoužití) a v neposlední radě utrácení norků palicí (kožešinové zvíře utracené ve stresu má postavenou hřbetní čáru a takováto kožešina je k nepoužití) s všeobecným míněním udělalo své.

Každý chápe, že přírodní kožešiny z faremně pěstovaných kožešin, hlavně pak kožešiny ze zimních porážek masných chovů jsou pro člověka stejně dobře použitelné a doplňují širokou škálu oděvů jako i jiné přírodní materiály.

V současnosti je zcela logický a správný návrat k přírodním zdrojům a to i z důvodů problémů se syntetickými materiály jako těžce recyklovatelný odpad, který bude na skládkách stovky let.

            Závěrem mi dovolte abych s uspokojením podotkl, že se v současnosti pro své nesporně vysoce estetické, užitné a cenově výhodné vlastnosti (dnes již výhradně faremně chované) používají kožešiny a usně čím dál víc. V poslední době se navíc kožešiny a usně vyrábí v mnoha barevných, mechanických a chemických úpravách a to jak úpravou řemene tak srsti.